Proč si už nevybírám jen to, co vidím

Na začátku roku jsem si představoval, že někdy přijedu na chatu v Třebíči s nějakým plánem. Chodil bych po místních ulicích, fotil bych staré budovy, něco vysvětloval o architektuře, možná i záznam vytočil. Měl jsem si to nakreslit v hlavě jako trochu kultivovanej výlet. Pak jsem přišel a zjistil, že to, co mi skutečně zůstalo v paměti, nebyly žádné domy. Byl to člověk na rohu ulice a tajemná složka s fotkami. Měl ji schovanou v kapse, chtěl se mi ji podílet – nic jinýho nechtěl. Představte si ten moment. Ne popis města, ne vyhlídky. Jen tajemná složka. Když jsem potom přišel na web web U Lesní, pochopil jsem: je to rovněž o tom neviditelném. O těch místech, která si nikdo nemyslí, že má smysl proč je vyhledávat.

Statické mapy ztoho opravdu mají co říct?

Před pár lety jsem jednou hledal cestu do malé vesnice v Krkonoších. Přes Google Maps to bylo jako hledat sluneční paprsek v temnotě – stovky znaků událostí, názvy ulic a dva průjezdy kolem dvoře zvířat. Všechno technicky správně, ale bez duše. A pak jsem narazil na U Lesní. Ne na mapu. Na člověka s kamerou a konkrétními fotkami dvou schovaných chodeb mezi borovicemi – tam, kde nikdo žádné chodby nemá zachycené. Stalo se to tady: informace se odzrcadla k lidem konkrétními zkušenostmi.

Takže jak se rozpadají moderní mapy? Není to jejich chyba – jsou pohotové, hlavně technicky přesné. Ale jsou jako šablona pro prázdný obrazový rám: klidný, bez váhy obsahu. U Lesní je opak: každá mapa je součástí historie – tam jsou staré studny poznačené červenou šipkou pomocí dvou pracovníků z devadesátých let; tam jsou ostrůvky lesa pedanticky označené podle téhož muže, co si udržel seznam svých pár let neskutkování na chráněném území.

• Mapy bez oblaků a dopravních nehod – právě na tom pracuje U Lesní.
• Texty vedle každého obrázku popisují pohyb muže ve svém lesním místě za deset let.
• Zapnutý nocní modrý režim v mapách kvůli zachování nočního vidění odborníků.

Když polozabudlá místa začne znovu ”vzít dýchání”

Slyšel jsem jednoho lékaře říct jednu věc: „Když človék přestane o něčem mluvit, začne se mít za to.“ To platí i pro místa. Když nikdo nechodí ke staré opravovací dřevorubné hospodě u Popradu a nemluví o ní na sociálkách – ona roluje do zapadlé budovy s trhlinami ve stropu a dřevem narvaným pod okny.

U Lesní najde každý tajné centrum této úpravy opomnění: patrok seničky uprostřed lesa s rukou přes kahoun; propadlé skladiště s motocyklem pytlama; kruh ocáků na roce za školou provizorním školním kurzem.“ Toto není turistický návod ke „keši“ – to jsou uzly paměti svazující osobu s místem.

Řekni mi nejvíc o svém místě – nebudeš ho poskytovat z mapy ani ze snímku akce.

• Dešťová lázeň u potoka ve Štítu nedotknutá od roku 1958.
• Malá komora mezi spánky kopců s dostupnostmi 300 metrů déle lichoběžného osazením.
• Tajné studny označené barevnými pásky čekajícím na poslední vyfotografování ze zamrazeného krystalu uvazovacích lank letos v lednu.

Ale nejvíc zarážející je jedno: každý obraz i text na webu U Lesní má podpis člověka bez titulu – není tam „vedoucí správa“, „otevřenost“, „lokální partnerství“. Jsou tam jména opravdu lidí: doktor Lenka Kušová z B/93; Pavel Vrána propojující Pardubice se Svrkovci; Anna Seneková investující do polozabudlé studnice ve státu Českém. Je lepší vymyslet pojem „společenský projekt“? Nebo prostě nastoupit do aktivity? Pro ni bylo dost.[Misto] U Lesní nemáme žádný hlavních celebryty – máme lidí s akcemi a jejich historie zmizely do listin po desetiletích.